Rumunsko - přechod pohoří Tulisa a Retezat 2017

Účastníci: Eva – trekovala už na několika kontinentech, ale hlavní vášní je pro ni Rumunsko, kam jede již po sedmé. Její schopnost sestavit jídelníček na 9 dnů, k tomu znalost místního prostředí a celých 30 vět v rumunštině jí tak přiřkly roli komunikačního a potravinového důstojníka. Petr – k vertikálním horským stěnám a hledání neznámého má vášeň. Znalosti vertikál zde sice neužije, ale právě v neznámém bude v roli plánovače, navigačního důstojníka a ponese o nějakou věc navíc.
Mapy a navigace: běžně dostupné mapy na internetu do poloviny pohoří Tulisa, odtud již papírová turistická mapa Retezat, 1:50000, edice Muntii Nostri z roku 2015. Telefon s turisticko mapou, kompas.
Plán: na těžko s vlastními zásobami a předpokladem dobré dostupnosti vody (mimo první části hřebenu Retezat). Předpověď 12-35°C pro údolí a předpoklad jednoho silně deštivého dne. Polovina trasy bude asi bez značení. Odhad délky přechod 6 dnů + 1-2 dny na lehko v rámci samotného Retezatu, zároveň tyto dny slouží jako rezerva.
Realita: i za dobrého počasí orientačně náročnější trek (50% je opravdu bez jakéhokoliv značení). Za špatného považujeme za nerealizovatelné bez předchozí znalosti cesty a kvalitní výbavy. S těžkým batohem jsou zde fyzicky náročné pasáže (prudké svahy, skalnatý hřeben, špatně prostupná kleč, suť).  24 hodin trvající silný déšť a vítr, k tomu jeden den vítr dosahující nárazů 100km/h. Některé prameny vyschlé (srpen). Mapa místy neodpovídá skutečnosti.

 

1. den, Praha – Brno (253 km vlakem), Brno – rumunská hranice (cca 540 km busem), čas: okolo poledního - půlnoc

Venku je 35 °C, odjezd poledním vlakem (naštěstí klimatizace) z Prahy do Brna, kde zvládáme ještě pozdní oběd a poslední aktualizaci počasí. Ta slibuje i pro Rumunsko na druhý den stejná tropická vedra, zatímco na večer dne třetího a celý čtvrtý den lijavec apokalyptických rozměrů. Dobíjíme a vypínáme telefony, budou sloužit pouze jako „poslední instance“ pro navigaci a nouzová volání.

Klimatizovaný autobus (outdoorová cestovka se překonala) je plný trekařů a cyklistů, z nichž většina jede na organizovaný zájezd. Bohužel někteří pro přesun do Brna zvolili rozkopanou D1, jiní zase shledali u busu nedostatek dílů na své velocipedy. Místo v 17:00 odjíždíme v 18:00.

 

2. den, rumunská hranice – Vulcan-Jiu Paroseni (cca 330 km busem) – les pod Vf. Pietrii, cca 8km, 730m nahoru, čas: půlnoc – 9:30 (výstup z busu) – 15:00

Jeden nešťastník zanechán na hranici. Hodina zpoždění, když dotyčný hledal zapomenuté doklady a nakonec si sestavoval kolo pro návrat. Cesta od hranic je samá zatáčka a výmoly. Rozednívá se, sleduji východně–balkánské roztodivnosti. Domečky s rozpadlými střechami vedle superluxusních haciend v různé fázi roze/dostavěnosti. Udržovaná pole versus buš. Jezdí spousta aut, z Rumunska se zřetelně stává nové vrakoviště Evropy.  Osly táhnoucí kárku už nevidět. V Petrosani vykládáme všechny cyklisty, další hodinová zastávka.

Při teplotě 34°C nás autobus vykládá za elektrárnou Jiu Paroseni, moc funkčně nevypadá.

Hledáme přechod řeky. Jdeme asi 600m po silnici směrem na Lupeni, tam přecházíme hráz přehrady (taky moc funkčně nevypadá) a odbočujeme vpravo do kopce prašnou cestou, mezi směsici haciend a domečků, směrem výrazné nástupové žebro, jehož počátek před elektrárnou jsme v autobuse minuli. Dostáváme se mimo zástavbu a přicházíme na zlom žebra. Další stoupání, po čase však cesta jde už jen po vrstevnici. Asi po 400 metrech přicházíme k osamocenému stavení vysoko nad údolím. Ptáme se na cestu na Tulisu a Retezat. Podle nich tady žádná cesta nahoru nevede, prý asi jen z Uricani. Nabízejí nám vodu, rádi přijímáme, zatím jsme míjeli jen smradlavé strouhy. Vracíme se na vrstevnicový zlom cesty, kompas v hlavě říká „nahoru přes louku“, ale raději odkládáme batohy a hledáme nějaké logické pokračování.  O 30 výškových metrů se v porostu opět objevuje cesta. Dál se nám už daří držet směr, pokračujeme ještě přes pár luk a vstupujeme do krásného bukového lesa. Po delší době přicházíme na intenzivní pastvou zdevastované prostranství (zde zbytky salaše) a dále k vrcholovým pastvinám a funkční salaši.

Ta je však prázdná, motají se tady jen štěňata. Rádi bychom doplnili vodu, od posledního stavení jsme několikrát hledali pramen, ale vše bylo vyschlé. Nacházíme nezakrytou studnu na pastvinách s plůtkem tak 1,5m od jejího okraje. Voda v hloubce 3m není dobře dostupná a zároveň moc kvalitně nevypadá. Kontrolujeme pozici v navigaci. Vracíme se do lesa, stavíme stan. Když ulehám, mám za sebou 38 hodin beze spánku.

3. den, les pod Vf. Pietrii – Curmatura Tulisa (sedlo), cca 15 km, 500m dolů, 650m nahoru, čas: 10:00 – 19:00

Noc byla klidná a teplá. Vzhůru jede traktor vezoucí celou rodinu na salaš, Eva domlouvá načerpání vody.

Dobalujeme a jdeme k salaši. Jsou milí a dávají vodu, ptají se nás, jestli jsme Němci.  Ve vodě je množství „čehosi“. Kombinace pastviny a nezakrytá studna dělá své. Eva glosuje „Jak si můžou myslet, že jsme Němci, ty jsem v rumunských horách nikdy nepotkala. Co by tady dělali?! To není národ, který by coural s baťohem po takovýhle končinách.“ Od salaše míříme vzhůru a zprava okolo hřebene po vrstevnici nad krajem lesa. Žádná cesta, žádné značení, jen ovčí stezky.

Eva spatřuje místo s možným pramenem. Konečně nacházíme malý pramínek krásně ledové a čisté vody, zbavujeme se vody získané na salaši. Sice jsme krátce po snídani, ale díky právě díky dostatku vody se rozhodneme uvařit brzký oběd v přilehlém lese, který poskytne krytí před sílícím sluncem. Prázdné konzervy a plastové lahve okolo pramenu vrací vzpomínky na špinavou „civilizaci“ v údolí.

Po obědě a s dostatkem vody se vracíme na hřeben. Snažíme se vybírat co nejoptimálnější cestu po vrstevnici. Potkáváme hodně stád ovcí, hlídací psi jsou nepříjemní a volání ovčáků ignorují. Snažíme se nejít k nim a obcházet je. V jednom případu se pes přibližuje tak, že už dokonce máme každý v ruce jednu z Eviných trekových holí a pepřák, naštěstí stádo i zbytek psů jde od nás pryč a po zvednutí holí se oddělený pes drží dál.

Míjíme Piscul Oborocii a sestupujeme do zalesněného sedla. Tady začíná naše papírová mapa. Sice je datována z roku 2015, ale už objevujeme „nepřesnosti“ např. zakreslená anténa fyzicky není.

Dostáváme se na polní cestu (výrazně vymletá vodou). Na čerstvě vyklučeném svahu, kus od cesty nacházíme silný pramen (opět hromady odhozených konzerv, plastových lahví a kusů oblečení !). Voda je i zde průzračně čistá, ale pastviny a okolí pramenů nás vedou k využívání UV lampy od počátku až do konce výpravy.

Obloha se zatáhla. U Vf. Mic nás míjí off road, sjíždí z cesty a vyskakuje z něj celá rodinka se kochat výhledy na údolí. Eva opět glosuje situaci; takto se Rumuni věnují horské „turistice“. Po pár stech metrech se vše opakuje, okolo nás projíždí další 3 teréňáky naložené metrosexuálně vypadajícím osazenstvem, které nás s velkým údivem pozoruje. Připadáme si jak na safari.

K zatažené obloze a postupnému ochlazování přibývá zesilující vítr, zřejmě se naplňuje předpověď počasí. Zvažujeme zůstat, dle mapy a GPS však docházíme k rozhodnutí, že následující sedlo by mohlo poskytnout lepší úkryt i vodu. Pokračujeme dál.

Viditelnost se snižuje, začínají se přes nás valit mraky, ve snaze o nejkratší cestu nás chybně vedu až na vršek Coasta Laturii. Vrstevnice v mapě jsou tady špatně, stejně tak už nás neudivuje, že i další anténa je jen zakreslená v mapě. Začínají sporadicky padat velké kapky, zhoršování počasí nabírá na intenzitě. Navigaci raději necháváme puštěnou až do odbočky okolo Vf. Tulisa, kde je cesta opět silně vymleta vodou.

Docházíme do sedla Curmatura Tulisa. Na otevřeném prostranství okolo kříže fičí studený vítr.

O kousek dál nalézáme místo pro stan prvotřídně kryté před silným větrem a dva Němce. Mají jen spacáky, žádnou karimatku, nervozního psa z jakéhokoliv šramotu i cizích lidí. Prý přišli z Retezatu, i když trochu bloudili. Krčí se všichni u ohně pod stromem, kde do větví ve výšce 3 metrů dali plachtu asi 1,5x1,5 metru. Už nyní je to málo, jsou viditelně mokří. Upozorňuji je na děsivou předpoveď, neboť jejich „go lite“ styl nás dostává, a doporučuji jim rychle sejít do údolí a najít ubytování. Hodlají prý vytrvat do rána - sluníčkáři nebo drsoni.

Stavíme rychle stan, Eva uspořádává vnitřek stanu a vaří večeři, já ho ještě pečlivě ukotvím a jdu doplnit vodu. Jsme v suchu, teple s plnými ešusi jídla a čaje. Parafrázuji dopolední hlášku Evy: „Němci, co by tady dělali. Od druhé světové války jsem nepotkal v Rumunsku Němce!“. Za jejich přítomnost, či spíše jejich šramotu alergického psa, jsme docela rádi, okolní lesy totiž vypadají medvědopřívětivě.

Po setmění přichází liják.

 

4. den, Curmatura Tulisa (sedlo), 0 km, čas: 00:00 – 24:00

Ráno jen slyšíme procházet okolo nás Němce, ale zhodnocení jejich nočního bivaku neproběhlo. Zuřivý lijavec bez přestání buší do tropika od včerejšího večera, silný vítr mává se stromy, 5°C.  Viditelnost je méně než 10 metrů. Za těchto podmínek pokračovat neznámým, neznačeným terénem a ještě o 700m výš nebudeme. Vytrvale prší až do čtvrté hodiny odpolední, kdy se viditelnost trochu zlepší, aspoň dělám fotku stanu a jdeme pro vodu. Je tak větrno a chladno, že lituji nepřibalení rukavic.

Dle zanechávaných ešusů před stanem napršelo celkově asi 6cm!

 

5. den, Curmatura Tulisa – sedlo před Vf. Gruniu, cca 11 km, 250m dolů, 900m nahoru (plus hledání vody), čas: 10:00 – 19:00

Probouzíme se do chladného, ale slunečného dne. Okolo projíždí off road. Větráme spacáky, sušíme stan.

Vyrážíme na cestu, dnes nás čekají vrcholky Retezatu, na které se nám otevírá krásný výhled.

Ale nejdřív musíme sestoupit do sedla Curmatura Fagetel. V mapě je množství cest, ale opět je realita úplně jiná. Míjíme keře obsypané malinami, některé vypadají dosti zváleně. Rozjeté medvědí lejno růžové barvy vše vysvětluje.

Ještě, že jel off road, možná bychom se teď hádali s medvědem o maliny. Další postup je za antimedvědího bouchání trekových holí o sebe a pískání na píšťalku.

(Pokračování po Vánocích)