Meteora 2016

25.3 – pátek

Déšť, zima, sníh i kroupy jsou společníky na naší cestě do řecké Meteory, dle meteorologických zpráv je tomu stejně i v cílové destinaci. Martinově návrhu „zajeďme do Albánie, kousek od hranic je super venkovní termál“ nešlo odolat. Teplota pramenů zřejmě poklesla, ale Albánie nás celkově nadchla. Oživení na cestě poskytla makedonská a řecká policie, lavina kamenů spadnuvší před auto a další drobnosti. To je však na samostatné vyprávění.

Ještě před dvěma hodinami na nás sněžilo, a nyní nás Meteora vítá v pozdním odpoledni blankytně modrou oblohou.

(celkový pohled na Meteoru)

Netuším, co mě čeká. Odjezd i výběr místa byl tak na rychlo, že jsem nestihnul udělat rešerši oblasti a cest, ale Martin tady byl, tak určitě ví.

„Minule jsem se tady napadal“, povídá a podruhé v životě ho vidím nasazovat si helmu, „vždycky se pode mnou uloupnul nějaký kamínek, a jak jsem letěl dolů, tak lano loupalo ještě zbytek stěny“ a podává mi konec lana. Když vám tohle řekne lezec, který se nebojí spadnout 20m do lana, jste dostatečně vyděšeni. Já hledám jinou cestu, kde bude znázorněno více jištění na délku resp. kde uvidím aspoň první jištění. Aktuálně totiž stojím sice v místě předpokládaného nástupu nějaké linky, ale první kruh vidím až ve 40 metrech. Naštěstí kousek vedle je lehká cesta a první nýt má už v nějakých sedmi, osmi metrech.

Upozornění na loupačku dělá své: jedny půlky provázané prsákem a sedákem vpředu, ty druhé dosti stažené vzadu. Helma samozřejmostí. Lezu jak v minovém poli. Klid mám až v 25 metrech, kdy s propnutím třetího jištění definitivně odvracím možnou podlahu. S tím loupáním to nebude tak hrozné. Občas sice vidím jamku po valounku, ale vše v cestě i jejím okolí se mi zdá pevné. Hlavně se snažím vybírat ty málo vyčuhující a zatěžovat je co nejvíce u/do stěny.

(meteorský slepenec aneb "brambořiště")

Konečně štand. K mému údivu si Martin chce vylézt tu samou, dosti lehkou, cestu za mnou také. Kromě dvojky Španělů, kteří přijeli jen na tři dny a z toho jim už dva propršely, nikde nikdo. Začíná zapadat slunce a opět houstnou mraky. Na seznámení to stačilo. Vyrážíme do Kalambaky na gyros a wifi pro předpověď počasí. Začíná opět pršet.

 

26.3 – sobota

Spím komplet oblečený včetně zimní bundy, ale nad ránem spadlá rosa a mrazík mi vrchní vrstvu spacáku změnil ve zmrzlou krustu. Klepu kosu a nezbývá, než dospat v autě.

Míříme k věži Ypsilonterafels, v plánu je lézt cestu Missing Links (VI+) nebo Himmelsleiter (VI), obě mají asi 110m. V záloze je cesta Danae (VII-, 125m). Příchod k věži je provázen trochou bloudění džunglí a pěkným výhledem na Doupian, kde jsme lezli včera.

(pohled na Doupianfels a pochod džunglí k Ypsilonterafels)

Ve stěně jsou dvě německé dvojice, v primárně plánovaných cestách. Takhle „narváno“ jsme tady nečekali, takže volba je jasná.

Danae začíná úplně vpravo z předskalí. Úvodní kroky seznáváme docela vypečené, zároveň se jimi okamžitě nabírá vzdušná expozice. Martin propíná první jištění v úvodu a potom už jen jedno při traverzu na dlouhé polici, aby mu následně netáhlo lano. Posléze začíná vertikálně stoupat a i lézt.

Je polojasno, odhadem tak 12 °C. Lézt navlečený není úplně můj ideál a po ohlášení štandu Martinem odkládám zimní bundu. Ale shora zaznívá: „Jen si ji vezmi, docela studeně tady fouká“. Hmm. Vážu si ji okolo pasu, abych se necítil jako reklamní panáček na pneumatiky.

Traverzem se dostávám na klíčové místo – otevřená spára. Díky chladu přestávám lehce cítit ruce. Shora se ozývá navigace:

„Do té spáry moc nelez, možná tak na začátku, je otevřená ….. no a teď už jen tak lehce se v ní přidržuj levačkou.“

Lezu. Ale levačka, která oplácává bok otevřené spárky přestává držet, mizí kaménky i dobrá poloha.

„Teď už by ses měl dostat víc na tu hranu.“

Stojím, držím se, ale mám blbě rovnováhu. Nevypadá to dobře.

„Nemám nic na pravou ruku. Asi dober!“

„Tam vpravo máš takovou škrabku jako bočák, přeci nezkazíš on-sight.“

On-sight - nevidím nohy, bunda okolo pasu pečlivě cloní stupy.

Malý dynamický hmat, trochu vabank. Držím, vyvažuji. Nohu pokládám po paměti a zvedám se na ní. Funím tak, že dolézám se suchem v krku.

Martin na mě věší materiál, abych mohl hned pokračovat a natáhnout druhou délku. Fotografování je však dobrá záminka, při které využívám čas na prohřátí rukou a rozdýchání.

(pohled při výstupu cestou Danae, Ypsilonterafels. V dálce je klášter Rousenau)

 

Odlézám z bezpečí štandu. Vzdálenost mezi nýty je tak k šesti metrům. Hlava po překližkové zimě nefunguje v těchto situacích na pohodový mód, také v ní vyvstává včerejší varování na loupačku. Mám odlezeno něco přes 30 metrů, teď do toho spadnout před jištěním, tak i s dynamickým prodloužením lana by to byl polet.

Vrrrrrrrrrrrrr. Jasný zvuk rotorů dronu se zvedná zpod stěny. Elektrický sršeň lítá někde za mými zády, samozřejmě zrovna když jsem 2 metry před nýtem. Až slezu, tak jim ho rozšlapu! Hlavní je se soustředit. Cvakám nýt, lezu dál. Ozývá se výkřik, plastová rána, výkřiky a další rána finálního dopadu na zem. Dle zvuků se rozšlapání dronu nebude muset konat.

Konečně druhý štand. Dobírám Martina, který těch 40 metrů bere sprintem, s kratičkou zastávkou, kdy stihneme probrat několik způsobů ničení dronů (od praku až po řízenou střelu), pokračuje další délku. Hlava mi pomalu začíná fungovat, takže třetí lehkou délku za Martinem beru také ve svižném tempu a mířím vytáhnout poslední. Na 30 metrech lehkého choďáku v brambořišti, které je zde obohaceno souvislou vrstvou mechu, obhodím jeden kámen morálovou smycí a na jeho konci nalézám jediný nýt (měly být dva). Tady se fakt v lehkém padat nemůže. Ještě dobrat Martina, udělat pár kroků a …. tohle mě dostalo.

Znáte tu samotu vrcholů zapadlejších či těžšími cestami dostupných pískovcových věží? Jen vy, spolulezec, okolo ticho lesa a výhled na okolní věže.

V Meteoře je to však kolosální. Vršek Ypsilonterafelsu má asi 30 na 80 metrů, z velké části je pokrytý travou, květinami, křovím. Vše působí jako anglický park s naprosto úchvatným výhledem.

(klášter Varlaam, pohled z Ypsilonterafels)

Na dosah ruky je klášter Velký Meteoron, hluboko pod námi Nicholas Anapavsa. Z druhého konce věže je dobře vidět Varlaam a dále v zatáčce u silnice Rousenau.  Na věži jsme sami, jen v dálce, z vyhlídky nám mávají turisti. Němci v nedohled, asi pořádají droní funus.


(Ypsilonterafels, u vrcholové knížky se vybavují vzpomínky na klíčové místo v Danae "levou jsem měl v otevřené spáře, pravou držel cosi ...", v pozadí obrovský Heiliger Geist, dole domy v Kastraki)

 

Kocháme se a procházím z jednoho konce na druhý. Ještě zápis do vrcholovky, kde nalézáme letošní „horám zdar“ od česko-francouzského družstva.

Martin se snaží urychlit slanění a tak to bere z okraje věže vždy až těsně na konec lana, ale stejně končíme 7 metrů nad zemí.

(Ypsilonterafels, Martin slaňuje, okolo vrchní mechoviště, pod námi klášter Nicholas Anapavsa, osamocená věž Doupian a domy v Kastraki)

 

Dole navrhuje sebrat batohy a naslaňovat zkratkou k silnici vedoucí ke klášteru Rousenau, u kterého má vyhlídnutou cestu na věžičku Satan. Průvodce možnost slaňování až skoro k silnici i naznačuje, ale pohled na vertikální džungli dost odrazuje. Na tohle chuť opravdu nemám, historek o slaňování přes stromy v Alpách jsem si od kamarádů vyslechnul dost a na svůj vlastní Amazonia Vertical (filmový dokument o výpravě, která vylezla, přešla a potom dosti obtížně slanila z nepřístupné stolové hory) nemám chuť.

Stejnou cestou tedy jdeme zpět. U cestičky je dron, „kamera kaput“ oznamuje rozmrzelý vlastník. Necháváme bez komentáře, další dny aspoň nebude v Meteoře hlučná vrtulová pruda.

Kousek po silnici, kde pod klášterem Rousenau nás čeká probíjení křovím bez náznaku cestičky. Konečně nalézáme Satana a cestu Satanische Verse (VIII+/IX-). Je to krátká úderka, nýtky nepůsobí moc věrohodně a jsou umístěné trochu cik cak, takže zpočátku Martina nutím se vracet a vycvakávat v lehčím, aby mu netáhlo lano. Martin mizí vlevo za roh do převisu a mě není jasné, jestli rychle povolovat nebo bleskově dobrat. Pád lezce by byl na položenou skálu pod převisem. Hrdelní výkřik a část postavy vidím dělat dynamický hmat. Postava mizí na vrchol věže.

Uvolňující „zruš“ z vršku. Martin po chvíli slaňuje dolů a komentuje „byl jsem v převisu, držel jsem cosi, nohy mimo těžiště, nevěděl jak dál a nezbývalo než jít vabank a hmátnout po kamínku. Buď mě ten kamínek udrží, nebo s ním vypadnu. No jen tak tak“.

Ve vrcholovce byly snad jen 2 zápisy této cesty, takže Martin možná dal i první onsight.

Tuhle hrůzu nepolezu, za rohem je cesta, za VII+. Jenže po příchodu k ní zjišťuji, že má asi tak 5 metrů a vypadá jako jednokrokovka. Odmítám lézt takový kvak, prodíráme se křovím zpět a odjíždíme do Kalambaki na gyros. Večer se bavíme poslechem Ivánku, kamaráde. Zaznívá památná věta, která spojuje deníčkáře všech zemí: „Na všechno se vyser, hlavní jsou body“.

 

27.3 – neděle

Martin v péřovém spacáku, přikryt igelitem v klidu pochrupuje. Mě budí opět zima, takže parafrází vytvářím heslo „Zima jako v Řecku“.

Dnešním dopoledním cílem je Batalogiannifels. Nevysoká, ale docela rozsáhlá věž je v otevřeném prostoru a vystavena slunečnímu svitu. Ideální místo po studené noci. Chceme se rozlézt a jít potom na další vícedélku. Vybírám si cestu Pan ( VI+, 35m). Je tak pěkně, že mi stačí na lezení jen mikina. Po opatrném nástupu, kdy už se docela leze, mě čeká mírně položená skála, ze které kouká jen štěrk. Na 2 místech není ani ten, včetně dolezu před hranou věže, to jsou klíčová místa, zatímco průvodce ukazuje klíč jen na začátku, který mi nepřišel nijak těžký. Celkově je Pan vytrvalostní technická ladička, sportovka s 5ti metrovými odlezy, kde je občas nutno zatnout prstíky jen do „betonu“ nebo po něm na tření vystoupat. Při „rozlezu“ jsem tedy musel přepnout již do vážnějšího lezeckého modu, který Martin nazývá „Zarputilý“. Dolézám to na poctiváka, pasem až k hraně věže, kde nalézám nýtek s prodřenou hliníkovou karabinou. Moc pěkná cesta, klasifikačně jí hodnotím VII-.


(pohled z Doupianfelsu, Batalogiannifels je vlevo malé trojvěží)

Doporučuji linii Martinovi, ale ten se chce rozlézt na něčem těžším. Vpravo v křoví je cesta Terminátor VII+. Začíná diagonálním traverzem zprava do leva v délce asi 20m, kde jsou dva nýty, což znamená v 90% první délky zem. Kruh se leskne až někde u spáry. Z té čouhají kořeny, tráva a křoví. Už při navazování Martinovi říkám, aby se na to vyprdnul, ale jakmile se pro něco rozhodne, stává se z něj pan „Tvrdohlavý“. Průvodce cestu rozkládá na 2 délky, ale Martin ji ještě chce lézt v kuse.

Následuje úryvek z rozhovoru pana Zarputilého (jistí) a pana Tvrdohlavého (již u prvního nýtu).

Z: „Tak se na to vyser a slez zpátky dolů. Ty vole, dyť taková sračka nestojí za to se v tom zrakvit!“

T: „Přece NĚCO lezu. A máš mě podpořit a ne strašit.“

Z: „Já nechci, abych tě tady musel zachraňovat. Pojď si vylézt tu sedm mínu vedle.“

T: „Devítkovej lezec nehodí pytel na nějaký sedm plus.“

Z: „Tak až poletíš, tak se odraz, abys skončil v křoví. Ale veselej nebudeš, má to dlouhý a tvrdý trny jako prase. S jištěním nic neudělám. Radši se vrať. Ta cesta, co jsem lezl, je za hvězdičku.“

T: „Ne, dolezu to!“

Tvrdohlavý dolézá ke spáře a ovazuje kořeny čehosi asi 2 metry pod kruhem. Když konečně cvaká kruh. Hluboce si oddychnu. Rozhovor „vyser se na to / nevyseru“ se opakuje ještě jednou. Tvrdohlavý leze mimo spáru a komentuje, že „ta je úplně mokrá a jediné, co by mohl založit, je herbář“. Před koncem, nepoužíváním spáry, z toho dělá pořádný prásk, aspoň dle silových výkřiků Tvrdohlavého, které jsou jak při lezení včerejších Satanische Verse.

Ani jsem si nevšimnul, že z krásného počasí se obloha zatáhla. Začíná poprchávat, naštěstí Tvrdohlavý mizí již za vrcholovou hranou, lano se odvíjí dál a dál. Jistím, nevím, co se děje. Prší. Lano se nehýbe. Zamknul jsem kýbl a házím věci do baťohů, abych je ochránil před zesilujícím deštěm. Volám, ale bez odezvy.

Po dlouhé době se konečně ozývá „zruš“. Déšť se mění v liják. Za další dlouhou chvíli konce lan padají ke mně. Tvrdohlavý na vrcholu hledal knížku a slanění. Na nebi se protrhla přehrada.

S lanem ještě musíme odejít 20 metrů od paty věže, abychom ho stáhli. My i naše lezecká výbava je durch. Přestává pršet a provokativně začíná opět svítit slunce. Po věžích stéká voda, jasná známka konce lezeckého dne.

Když ulehám za tmy do spacáku, slyším z klášteru nad naší hlavou modlícího se mnicha, jeho hlas se nese krajinou jako maximalizovaný genius loci.

 

28.3 – pondělí

Na sluníčku je opět příjemně, noc se dala už přežít. Šplháme se džunglí na věž Geierwand, kde už Martin před lety zkoušel lézt cestu Tanz Der 1000 Teufelchen (IX- RP, cca 60m). O přesný překlad se pokoušet nebudu, ale dle Martina název odpovídá „Šáhneš nebo stoupneš na horší kamének a nekompromisně fičíš dolů. A těch špatnejch je tam většina. Minule jsem se tady dost napadal. Hlavní je se dostat ke třetímu. Do tý doby je to skoro pořád na zem. No a konec, to je peklo. Převislá část, kde jsem minule lítal se vším, na co sem šáh, dolů.“

Těším se, že dnešní slunce mě bude prohřívat. Je opravdu hezky, ale ouha, Ďáblíci jsou na severozápadní straně věže - stín, vlhko. Já jsem zachumlaný do zimní bundy a s helmou. Martin odlézá v mikině a s cílem lézt na jeden zátah, což je určitě více jak 60 metrů. Průvodce cestu dělí na dvě délky, ale Martin to chce vzít „po labácku". Snažím se mu vnutit nějaké delší smyčky na zmírnění tahu lana, ale vzdálenost jištění tomu není nakloněna. Začátek vede lehce diagonálně doleva, plotna u nástupu jde však stejným směrem, takže až ke třetímu je to vždy kousek nad jištěním jistá zem. Klidnější jsem, až když Martin propne čtvrté jištění. Začátek leze dost s rozvahou, ale i tak občas zavadí kalhotami nebo pohybem lana o jinou část stěny a zamíří tak ke mně nějaký ďáblík. U štandovacího kruhu je nohand. Martin sklepává a já se dívám na lano, které již nyní vede docela cik cak. Delší debata Zarputilého a Tvrdohlavého vede k tomu, že Martin sice štandovat nebude, ale díky nohandu tam dokáže stát tak, že bez odsedu můžeme přesoukat lano přes již odlezenou část. Přesoukané lano však dopadá na ukloněnou plotnu vedle mě, ta je tak vlhká a zamešená, že následuje krasobruslařský boj při jeho dosažení. Aspoň jsem se zahřál, k tomu do stínu pomalu proudí o něco teplejší vzduch zpoza rohu. Mně to umožňuje si lehce rozepnout límec bundy, od Martina se snáší mikina.

Další fáze bojujícího Martina probíhají asi takto, dle rychlosti pohybu a jeho mlčenlivosti je lezení čím dál těžší. Nakonec je Martin už skoro nahoře, to je však viditelný klíč, zde je nezvykle převislá stěna. Mezitím okolo mě čím dál tím více prolétávají kaménky, které z té výšky už vytvářejí zvuk nasraných čmeláků a sršňů, aby se odrazily od zpropadené skloněné plotny a míjely mě o pár centimetrů. Martin je nahoře „zaseklý“, minimálně 6x se snaží odlézt v horním klíči a potom se zase vrací. Boj odehrávající se neuvěřitelně dlouhou dobu. Držím lano i palce. Hlavně jestli teď spadne, bude nasraný až do večera a jak Tvrdohlavého znám, tak by zítra bylo repete. Nechce se mi tady v tom Mordoru mrznout, a tak potichu fandím. Další hrdelní výkřiky, boj Tvrdohlavého se všemi ďábli pekla právě nabírá finále. Ještě jich pár posílá okolo mé helmy a postava mizí za okrajem věže. Opět dlouho čekám na zavolání zruš. Konečně je dobojováno, bytostně se těším na slunce.

Prvovýstupci dali cestě 9- RP. A jak se na to dívá Martin? Po dolezení mluvil o celkově vytrvalostně, technicky i morálově náročné cestě, kde o úspěchu se ještě rozhoduje na samém konci. Zaznívá úvaha o čisté 9, jenže Martin ihned vytahuje pomyslný seznam cest v Labáku v této obtížnosti a srovnává. Jedno je jisté, ve vrcholové knížce na Geierwand moc přelezů nenajdete, natož styl. Do deníčku si Martin cestu nakonec zapisuje RP 9-, „aby ho nepomluvili, že navyšuje klasu“. Mě však stačí Martinův stručný komentář, který zazněl pod skalou a i ho doplnil k uveřejněnému zápisu: „Těžší než všechny 9-, co jsem kdy lezl.“

V pozdějším odpoledni si vybírám klasickou linku, která patří mezi ty nejvíce lezené, Ostkante (V+, A1, VI RP, 130m) na Doupianfels. Po půl dni stepování na místě nechci nic složitého. Z dálky jsme viděli jednu, dvě dvojky, ale po našem příchodu jsme tady sami. Martin natahuje první dvě délky trojkových „schodů“ a vymotává přitom celých 80m lana tak, že nechám dojet uzel na konci lana do jistítka a několik metrů lezu, aby se on dostal ke štandu. Poté se vracím zpět obout lezečky a ťapu za ním. Lýtka se ozývají, jsem z půldenního stání celý ztuhlý.

Většina lezců a průvodci s klienty lezou lehčí variantou. Já chci jít klasický směr Ostkante, což je v třetí délce nepevně vypadající koutek vpravo, na jehož konci je balkon se stromem. Jištění poskytují nejisté kořeny tohoto stromu, u kterého je i štandovací kruh. Martin mlsně obhlíží černou linku Action Directe  vedoucí na Heiliger Geist. Zítra je to náš cíl.


(Doupianfels, cesta Ostkante, Martin ukazuje na Heiliger Geist, cestu Action Direct)

Čtvrtá délka nevypadá jednoduše a od prvního kroku se leze. Velkost oblázků i jejich množství (je zde už hodně vypadlých) mi s klasifikací VI nějak nesedí. Martin mě ujišťuje, že to před lety lezl a je to fakt šestka. Úvodní kroky mě však přesvědčují o tom, že šestka spíše ve francouzské stupnici, oblázky mi k tomu připadají lehce olezené. Jelikož se jedná o klasický výstup, tak jsem si samozřejmě nevzal mágo. Dosahuji vršku a začínám jistit, připraven na Martinův sprint za mnou. Ale Martin v roli druholezce se posunuje nějak rozvážně.

„Jsi nějak lezl pomalu?“ vyzvídám.

„No, bylo to lezení“.

„Hele, za kolik bys tomu dal? Já jsem nějak zatuhlej, nebo co, ale já tam lezl.“

„No, jako 6a určitě. Možná i 6a hard (VII-). Si to pamatuju nějaký lehčí a s jen s 3 jištěními, a teď jich bylo víc“.

„Já byl vděčný za každý, a stejně jsem se bál toho balkonu, kde jsme štandovali.“


(za mnou je Heiliger Geist v plné kráse, po levé ruce mám černou linku Action Direkt, RP X+)

Na vrcholu začíná zesilovat vítr a se zapadajícím sluncem se dělá chladno. Jdeme k autu. Nějaký Řek pouští dron, naše nevraživé pohledy jsou asi všeříkající. Dotyčný balí. Opět rozvíjíme teorie o ničení dronů. Odjíždíme pojíst do města, ale po návratu do ležení je nám v patách policie, prý tam nemáme co dělat a parkovat. Je jasné odkud vítr vane. Je vtipné, že policisté se s námi baví asi tak na vzdálenost 20 metrů, my na stráni a oni u auta na cestě. Přišli si jen udělat čárku, takže po pár větách odjíždějí a my zůstáváme.

 

29.3 - úterý

Poslední den, vše uteklo tak rychle. Rozlézám se v lehké dvoudélce na Doupianu a potom Batalogiannifelsu. Zde mám v plánu vylézt cestu Pan Toffel (VII-, 35m), abych se kompletně rozhýbal pro lezení Action Direct s Martinem. Pan Toffel hodnotím jako lehčí, než vedlejší Pan, dávám VI+. V průvodci asi prohodili u těchto cest hodnocení obtížností. Také označení klíčových míst mi nesedí. Metr na dosah slaňovacího nýtu se rozhodnu spěchat a místo pár jistějších kroků po lepších kamínkách se rozhodnu řešit vše jedním dlouhým krokem. Dyť do této doby přece všechno a všude drželo! Konečně nastává to, co jsem zatím oddaloval pozorným lezením. Fičím dolů a loupu okolní štěrk, po doskoku na stěnu mi ještě Martin dává prokluz a já tak absolvuji běh pozadu. Nadávám na svoji blbost, hákuju na původní místo a dolézám tím rozumnějším způsobem. V cestě se protáhne i Martin. Krásné počasí nám konečně přeje.

Action Directe (VIII-, A2, RP X+) sice vede od paty věže, ale my skáčeme do auta a jedeme z druhé strany Heiliger Geistu, kde je rychlý přístup ke klíčovému místu cesty. Martin ho chce zkusti nakrokovat a pokud to půjde, tak bychom sjeli k nástupu a dali cestu celou. Parkovací místo a stezku na předvrchol jsme si našli již začátkem našeho pobytu, a tak se dostáváme rychle do vyšších partií Heiliger Geist. Zde míjíme cestu Weg des Wassers (VI-, A1, RP VII+), kterou Martin už kdysi lezl. Jde „jen“ o 12m lezení za VII+, dál ťapačka v koutě za těžších V. Je začátek sezony, praží slunce, před chvílí jsem si dal polet, takže váhám. Jdeme se podívat na vyhlídku, udeřím si do zde umístěného zvonu a za jeho zvuku se objevuje opět genius loci.

(předvrchol Heiliger Geist se zvonem, Martin si užívá výhledu a slunce)

Spolu s blízkostí odjezdu a představou, že se vůbec do Meteory už nemusím nikdy podívat, domlouvám si s Martinem přelez na flash. Ještě počkáme, až cestou slaní francouzská dvojice a Martin jde „zopakovat“ po letech cestu, já se dívám kam šlapat a šahat. Po první délce ho spouštím a s prvotřídní navigací lezu. Každý krok v úvodní kolmé plotně je těžší a těžší.

„Teď tam máš stiskáč na palec a prostředníček nebo takovou malou lištu na třetinu článků“

Zjišťuji, co bere.

„Nastoupej nohama, přesuň váhu na levou a hmitni po to kamínku na desátý hodině“.

Dokonalý program pokračuje, ale už je toho až až. Přichází finální výlez.

„Chytni oběma rukama ten čouhající oblázek vlevo nad tebou, schybni na něm a vydupej nohama po stěně.

Ouha. 8 centimetrů rozdílu našich postav právě způsobil v programu ‘syntax error‘.

„A je to v řiti, to nedám“.

„Není, bojuj, dyť už to držíš.“

„Sice držím, ale sem napnutej jako struna, se nepohnu.“

„Aha, tak to nevím, zkus to, něco vymysli, nevzdáš to!“

Dýchám. Hledám nohy, potřebuju mezistup do těžiště pod ruce, jinak to nejde. Dochází mi síly.

Konečně moje oči zafixovaly drobný štěrk. To se určitě uloupne, ale nikde nic, takže není co ztratit. Čeká mě asi opět polet. Pokládám na něj nohu a dělám přítah. Kupodivu se neuloupnul. Hmitám na další oblázek. Zdola se ozývá povzbuzování. Sbírám poslední zbytky sil a nepublikovatelným způsobem se doplácám k úvodu dlouhého koutu vedoucího na vrchol. Zase to sucho v krku, stejné jako první den v Danae, což v „Cestě vody“ působí vtipně. Velké kameny v koutě za cca V+ slibují lepší časy. Nabrat sílu, zažertovat, nechat si poslat vodu … Nejen na tuto cestu asi nikdy nezapomenu.

Není času na zbyt, ani na zápis do vrcholovky. Pár metrů odtud vede dlouhá galerie k převisu Action Directe, což je klíčové místo, kam se po slanění rychle přesouváme. Dělám štand o strom a Martin vyráží vpřed v lezečkách  na 40 metrů dlouhý, nezajistitelný traverz 100 metrů nad zemí. Pokud by to „prvochodci“ uklouzlo, tak to bude obrovské kyvaldo v brambořišti. Martin dochází po galerii vytvářející písmeno L ke vzdálené hraně, posledních 10 metrů trochu „leze“. Následuji ho, při volbě ideálního směru u konce je to asi za III. Za rohem je už galerie krásně rovná, docházím ke kýženému převisu.

Sen o francouzském osm béčku se rozplývá stejně jako energie v baterii fotoaparátu, který právě udělal poslední fotku dachu, z kterého vydatně kape voda. Okolo nás prolétá dron.

(pohled z galerie, v pravém horním rohu je vidět převis cesty Action Direct)

Smutný návrat zpět, Martin by rád ještě něco vylezl. Rychlý pohled do průvodce a máme tady Die unerträgliche Leichtigkeit des Seins, VIII+.

„Hele, vydíš ty bugry nad tou policí, to vypadá šíleně? Nenajdeme něco jiného“


(meteorský slepenec, velké neznamená dobré)

Ukazuji, na obrovské kameny čnící se stěny.

„Není čas už to tady obcházet, a tohle je asi to nejtěžší tady.“

Nesnesitelná lehkost bytí - hele, není to nějakej šílenej román nebo film? Že to dopadlo nějak tragicky?“

„Nemaluj čerta na zeď. Si taky něco chci dneska vylézt. Ty nejty jsou docela blízko, i když ty balvany nad policí, to je fakt o strach.“

Tvrdohlavý leze od prvního kroku, kamínky dost čouhají ven, k prvnímu nýtu už je to dobrodružné. Cvaká první nýt, zaujatá jogínská poloha říká své. Následuje první pád. Potom zkouší jinou sekvenci. Bouldruje k druhému. Zase se něco uloupne. Tvrdohlavý nadává a nechápe, jak tento prvovýstup někdo mohl dělat odspodu. Konečně vylézá na polici a posílá mě dál od stěny. Jsem pod stromem. Což znamená, že nic nevidím a s lanem pracuji jen podle nadávání, které se ozývá shora.  Dle všeho, nic pěkného. Najednou škub v laně a řev: „Bacha, přímo na tebe!!“ Nehýbu se, tiše doufám v odražení nebo rozbití „toho“ o polici. Kusy kamenů velikosti pěsti dopadají všude okolo mě na dosah ruky. Tvrdohlavý komentuje, jak se s ním zlomil asi půl metru široký balvan, když se na něj navaloval. Ano, byl to skoro ten největší, co jsme viděli. Má toho plné zuby: „Nic tak hnusného jsem tady snad ještě nelezl. To je fakt na zabití tebe nebo mě.“ Rozhoduje tak o ukončení báňské i zemědělské činnosti v kamenolomu a brambořišti.

Za šera odjíždíme …. nějaký pocit mě nutí nabrat do všech kanystříků a petek asi 20 litrů vody, pro jistotu, auto to uveze. Hodinu poté nám na dálnici vypadne hadice vedoucí do chladiče. Naštěstí jde upevnit zpět, voda mizí do chladiče a nám zbyly 3 litry. U opuštěné benzínky o pár kilometrů dál nacházíme funkční kohoutek a raději opět doplňujeme. Naštěstí hadice už dál drží a jediné zastávky nám působí 3 kontroly řecké policie na 20ti kilometrovém úseku, té třetí už začínám nadávat. Cesta ubíhá v rychlém tempu, až do Prahy. Pro hodinovou kolonu kvůli státní návštěvě mám tak občanské pochopení, že chci zase okamžitě odjet pryč.

 

Ucelené informace

Průvodce:

Jediný komplexní průvodce „Meteora“ je od autorů Heinz Lothar Stutte, Dietrich Hasse a skládá se ze dvou dílů. První je z roku 1986, druhý z roku 2000. Je nutné mít oba dva! Druhý díl je pouze doplněním prvního, tj. u stejného sektoru–věže jsou v každém dílu popisy a topa jiných cest. Pro vysvětlenou uvedu příklad: na jihozápadní stěnu věže Ypsiloterafels vedou cesty (z leva do prava) Missin Link, Himmelsleiter, Danae, Apollofalter, Ausstiegsvariante zum Apollofalter. Na obrázku z druhého dílu však vidíte jen Missing Link, Danae a Ausstiegsvariante zum Apollofalter. Himmelsteiter a Apollofalter najdete jen v dílu prvním.

Topa jsou docela dobře kreslená, znázorňují štandy, vzdálenost mezi nimi, obtížnost, počet fixních jištění. Cestu jde odvodit podle načrtnutých komínů, koutů, vhloubení.

Popis jednotlivých cest je pomocí piktogramů znázorňujících počet délek, celkovou délku, použití vlastního jištění a charakteru cesty. Pokud je cesta označena jako lámavá, tak ji opravdu raději vynechte, ale průvodce není 100% a rešerše internetu se vyplatí. Z nákresů vyrozumíte i místo pro slanění! Věže mají často desítky až stovky metrů čtverečních, tak ať tam nelítáte jako vlaštovky nebo neslaníte do bodu bez návratu.

Co čekat:

Jedná se převážně o vícedélkové lezení na samostatné věže o výšce i přes 200metrů. Skoro všechny věže jsou profilově kolmé či lehce položené. Lezitelných převisů je zde minimum. Užijete si zejména hodně stěnového lezení, nebo klasiky v různých typech „koryt“, koutů a spár. Je tady prý i nějaká jeskyně, kde to jde i za deště, se sportovkami od VIII výš. V průměru počítejte v Meteoře s většímy odlezy. Z topa to jde zhruba odhadnout, tedy pokud predikovaný počet jištění není v klíčovém místě a předtím, potom nic. Lehké délky / úseky do obtížnosti V nejsou často jištěny vůbec. Klasické cesty (sedmdesátá léta) mají často ještě originál kruhy, „novější“ cesty nýty, ale u nich bacha, před 25ti lety vrtali nýty s průměrem, délkou dříku a (ne)rezovými vlastnosti, které uvedou do mdlob nejen metodika, stavaře či metalurga. Rozhodně počítejte s tím, že jištění po 5-6 metrech je tady považováno za sportovku. Meteora je prostě stále „klasická“ oblast. Prvovýstupy zde začali provádět němečtí lezci pískařským stylem, takže průvodce zmiňuje pravidlo dělání cest zdola, hrozbu runoutů a nepoužívání magnézia ve starých výstupech a lehkých cestách. Bohužel i tady v pár cestách je již dojišťováno víc, než zamýšlel prvovýstupce. Výskyt zatemněných mozků s vrtačkou je celosvětový. Lezení je elitní sport, a když to dal zdola prvovýstupce s tím „nic“, tak to nemůže být dnes problém pro lezce s moderní výbavou a tréninkem.

V roce 2014 byla snaha oblast pro lezce úplně zavřít. Lezci prý ruší mnichy. Proběhla mezinárodní kampaň proti zákazu, podepisovala se petice. Pár týdnů nato, se tudy prohnal Petzl RocTrip. Od té doby snad „šrumec“ zase utichl.

Je jasné, že většina lezců nikoho neruší, jen z nás nekapou peníze jako z běžných turistů. Pro zachování možnosti lézt však bude lepší dodržovat tyto pravidla; ticho – neřvi, nepoužívejte drony!, nestanujte na divoko a respektujte omezení magnezia. Bacha na mnichy – nepřipusťte žádný konflikt – je jich tady pár, ale jejich vliv je obrovský. Místní obyvatelé jsou celkově pohodoví a přátelští lidé.

Kde bydlet a jíst:
V Kastraki je kemp, co by kamenem dohodil od Doupianfelsu + spousta dalšího ubytování, pár malých obchůdků. Supermarkety, gyrosárny, restaurace najdete ve vedlejším Kalambaki.

Kvalita skály:

Osobně bych hodnotil takto; čím je skála tmavší a oblázky mají víc svého objemu ve skále, tím líp drží. Avšak kameny jsou staré desítky milionů let, když nevypadne celý, může se zlomit. Pojmenování „brambořiště“ či „štěrkoviště“ je docela trefné. Pozor na lezení po dešti, na dolezech, zvláště v položenějším terénu, jsou mechy a skrz koryta a spáry stéká voda i dost dlouho po deštích - na věžích jsou celé parky, které ji dlouho drží a postupně uvolňují.

Počasí a nejlepší doba:

Nejlepší je brzké jaro nebo střed podzimu, ale v rámci jednoho týdne očekávejte vždy aspoň jeden deštivý den. Jiné období však nejde doporučit, buď jsou moc vedra nebo zima.

Materiál:

Dvojčata (50m) jsou vhodná pro slanění, bezpečnost, půlky do klikatějších cest. Sportovnější a rovné linie jdou lézt i s jednoduchým lanem (nám stačilo 80m). 10 max. 15 expresek. Smyčky na prodlužování jištění a zřízení štandu. Balvany se moc obhodit nedají, je to spíš morálové jištění. Spáry, kouty jsou klasiky – s jištěním v nich počítejte pouze vlastním. Doporučená je sada vklíněnců, velké frendy  (hexy) do spár a komínů. Prsák by neměl chybět, helma je naprostou nutností.

Doprava:

Auto nebo letadlo. Letadlo do Theassaloniki (Soluň) nebo Athen – potom vlakem, busem nebo půjčit auto. V rámci Meteory je vše pohodlně v pěší vzdálenosti z kempu/ubytování v Kastraki.

Zajímavosti:

V roce 1987 získaly čestné uznání A. Lučeničová, I. Kováčiková za ženský výstup na Doupianifels cestou Südostwand, klas. VII- UIAA, stylem OS.

Filmy, kde „hraje“ Meteora - Ukradli torzo Jupitera (komedie s A. Girardot, P. Noiret), Jen pro tvé oči (Bondovka s R. Moorem)

V roce 1988 oblast navštívil zájezd českobudějovických lezců, účastnil se i Karel Bělina. Nechce se věřit, ale zřejmě tady neudělal ani jediný prvovýstup.

Za věrnou kopii Meteory je považován španělský Montserrat – geologicky, délkou cest i jištěním.

Ostatní lezecké oblasti v okolí:

Theopetra, Pyli, Mouzaki jsou další lezecké oblasti v blízkosti Meteory. Dojedete do nich za 15-40 minut autem a jsou určeny milovníkům vápna. Stejně jako Meteoru, ani tyto oblasti však nevyužijete v jiném ročním období.

Jak oblast vidí ostatní lezci, aneb nejlepší hlášky z internetu (piskari.cz, krumph.webzdarma.cz):

Meteora je krásné lezení, kde to chce dobrou gumu na lezečkách. Co neustojíte, to už asi ani neudržíte.

Cesta je pěkně vykruhovaná, i když člověk má ještě radost, když si cvakne, takže místy to tak 5m bude.

Hvězdičky u cest vlastně o cestě moc nevypoví.

Už na nástupu se to láme. A je to na dvě délky! Vrchol už je jen hromada hlíny, kterou drží pohromadě jen kořeny zpola suchého stromu, o který se slaňuje.

Když dolezete na předvrchol, tak to tam i zabalíte, protože se na vás šklebí kulervoucí komín s dlooooouhým přepadem. A to už chce trochu cviku z Ádru.

Když odhodíte viklající se valoun, zlikvidujete !kvalitní! chyt. Ty ostatní totiž ani nečekají, než na ně sáhnete a skáčou dolů samy plné strachu z pouhého vašeho pohledu.

Lezu, lezu a najednou prd a uloupne se mě pod rukou chyt. Rozdejchám to, srovnám se, najdu novej chyt, zvedám se a lup. Pod nohou se mě vydrolí tak půl kilo kamení.

Není cesty zpět, musím na vrchol. Začínám těžkým traverzem přes borhák do spáry.

Pouštím se do boje s mechem pokrytou stěnou a také do boje s vlastním strachem.

Největší zajímavostí této délky je jeho značně komické odhánění sarančete, které se usadilo na chytu, jež by rád použil. Takže se dolů nesou zvuky jako hužš, ššššš, puchčc a podobně.

Pokračuji tedy dál přes slizkou část cesty, kde si namočím lezečky a v další již suché části, co se leze v rozporu, se pěkně vybobím tak, že zase 2 metry nad jištěním otáčím a slézám.

V další délce bojuje nejen s gravitací a širokou spárou, ale také s dvojicí netopýrů, kteří na něj piští a cení zuby ze spáry.

Dost obtížně hledá kruhy, jež nejsou mezi valouny vidět. Jak by teď asi ocenil Bělinovy oranžové.

Můžeme prolistovat vrcholovku. Byla vložena v 76tém tedy zcela nepochybně ji sem vložil sám velký Dietrich.

Ze žlábku trčí pahýl stromu, který tu kdysi vesele rostl. Zdá se relativně pevný, nic jiného tu stejně není a tak jej používám jako postupové jištění.

Žmoulám trčící drobné  oblázky připomínající bradavky rozvášněné ženy.

Zkouším stáhnout lano. A je to v prdeli, seklo se a nejde stáhnout. Po několika marných pokusech o stažení lana uvazuji na lano dva průsíky z tenkých smyček a vydávám se vzhůru.

Chyt, už ho mám nadosah, natahuji ruku maximálně, jak jen to jde, abych ho lapil. Sleduji vlastní prsty, jak se po milimetrech blíží k spásnému chytu. Už, už, bříška nejdelších prstů cítí ostrou hranu chytu. "Madlo, bude to madlo," bleskne mi hlavou. V tu chvíli, ale adheze zaklíněného těla je překonána gravitační silou a popojedu žlabem kousek dolů než obnovený rozpor pohyb směrem dolů zastaví. "Do prdele, do prdele, do prdele," vyrážím ze sebe mezi prudkými nádechy.