Německo - Frankenjura

Příběh o Plchovi

"Šup, šup, pojď lézt." Povzbuzuje mě spolulezec. 

Před chvilkou jsem dal, pro mě hodnotnou, cestu a chci si už lézt jen na pohodu.

Jistič se dívá do průvodce: "Tak si dej tady tu vpravo." Cesta vypadá převisle.

"Hele, já si chci už odpočinout a ne se úplně fyzicky zničit."

Jsem přesvědčován, že cesta je lehká, přitom dotyčný uklízí rychle knížku s popisem cest do baťohu. Nastupuji a hned po počátečním výšvihu začínám zabírat. U čtvrtého jištění je jasné, že jsem byl podveden. Prskám, že mě naschvál nahnal do těžké cesty. Ta je tedy moc hezká, a tak se snažím o přelez v kuse - bez odsedu či pádu, i když mě spolulezec poslal minimálně do obtížnostně něčeho podobného, co jsem před chvíli lezl a stálo mě to všechny síly. Teď se blíží vrchol a kyselina mléčná se ve svalech začíná projevovat. Ke konci cesta začíná být čím dál těžší. Tělo pociťující únavu začíná vibrovat, ale jsem 5 pohybů před hranou masivu. Vidím závěrečné chyty, úspěch na dosah, a hlavně právě hodlám zabořit ruku do spásné spáry. To už mě mnohokrát zachránilo.

"Vrrrrrrrrrrrr!!!". Málem mě trefil šlak. Ze spáry na mne vrčí malé zvířátko, které puklinu z velké části vyplňuje.

Plch!

"Padám!!" oznamuji. Vibrace těla se zvyšuje.

Zdola se ozývá "Už to dolez, přece nevzdáš hodnotný onsajt".

Ano, byl jsem podveden. HODNOTNÝ onsajt (přelez prvním pokusem, bez odsedu, pádu s lanem vedeným zdola).

"Je tu plch, nemůžu dál!".

Vrčení plcha zesiluje.

Jistič, se stoickým klidem člověka stojícího na zemi, dává rady a lidová moudra; vyhnat plcha, oblézt místo jinak, dát ruku do spáry, neboť mě určitě zvířátko nekousne či dokonce uteče.

Vibrace těla, při snaze udělat něco jiného, než narvat ruku k plchovi, se mění v klepaturu. Vrrrrrrrr, ozývá se stále ze spáry silněji a silněji, zvláště jakmile se moje ruka přiblíží k puklině respektive k plchovi, který ještě k tomu viditelně zatne více svoje tělo a drápky do skály. Očividně odmítá poslechnout dobře míněné rady mého jističe a nechat se vyhnat.

"Huš! Huš! Vypadni! Kšá!!"

Bez náznaku jakékoli protinabídky reaguje plch svým obligátním vrrrrrr. Možná moje 'hush' nemá správný německý přízvuk a plch tak nerozumí. Ruce se mě pomalu otevírají. Dělám už druhý zoufalý pokus o dynamický pohyb ve snaze jím dosáhnout na vrcholové chyty přímo, ty však neberou jak bych si představoval. Síla a vytrvalost je na dně, už nemůžu, jdu vabank. Šáhnu vysoko a ruka na chviličku svírá a zároveň vzápětí klouže po zužujícím se chytu na stisk. U mého břicha se přitom ozývá neutuchající vrrrrrr.

Gravitace vítězí. Letím dolů. Houpu se na laně, řvu naštváním a bolestí z kyseliny mléčné v rukou. Zdola jsem pobízen, abych to aspoň dolezl. Nemám náladu, ale plch mě štve. Přitáhnu se ke spáře. Zkouším vyhnat plcha karabinou, ale zvířátko se nehýbe. Asi odhad, že horolezecká pomůcka k němu nedošáhne.

"Vrrrrrrrr!"

Zuřím. Řvu na plcha. Plch ale zaujímá stále stejné stanovisko. Jsem už úplně vyšťaven a také si všimnu shromažďujících se diváků, kteří udiveně sledují, proč někdo na celý les nadává skalní spáře a kloktá v ní lezeckým materiálem.

Vzdávám se a slaňuji. "Siebenschläfer", oznamuji čistě německému obecenstvu. Přitakávají, že v tomto skalním sektoru jich je plno.

Mám toho také plno, respektivě plné zuby. Jsem fyzicky vyřízený.

Jistič je spokojen, teď bude lézt on, ale jinde a balí na přesun. Plch je také spokojen, zůstává ve spáře a viditelně nebalí nic.