Německo - Frankenjura - tři příběhy

Příběh první - Plch

"Šup, šup, pojď lézt." Povzbuzuje mě spolulezec. 

Před chvilkou jsem dal, pro mě hodnotnou, cestu a chci si už lézt jen na pohodu.

Jistič se dívá do průvodce: "Tak si dej tady tu vpravo." Cesta vypadá převisle.

"Hele, já si chci odpočinout a ne tady ještě silově téct."

Jsem přesvědčován, že cesta je lehká a dotyčný uklízí rychle knížku s popisem cest do baťohu. Nastupuji a hned po počátečním výšvihu začínám zabírat. U čtvrtého jištění je jasné, že jsem byl podveden. Prskám, že mě naschvál nahnal do těžké cesty. Ta je tedy moc hezká, a tak se snažím o přelez v kuse - bez odsedu či pádu, i když mě spolulezec poslal minimálně do obtížnostně něčeho podobného, co jsem před chvíli lezl a stálo mě to všechny síly. Teď se blíží vrchol a kyselina mléčná se ve svalech začíná projevovat. Ke konci cesta začíná nabírat ještě grády. Tělo začíná pociťovat únavu a jít do vibrací, ale jsem 5 pohybů před hranou masivu. Vidím závěrečné chyty a hlavně právě hodlám zabořit ruku do spásné spáry. To už mě mnohokrát zachránilo .....

"Vrrrrrrrrrrrr!!!". Málem mě trefilo. Ze spáry na mne vrčí malé zvířátko, které puklinu z velké části vyplňuje.

Plch!

"Padám!!" oznamuji. Vibrace těla se zvyšuje.

Zdola se ozývá "Už to dolez, přece nevzdáš hodnotný onsajt".

Ano, byl jsem podveden. HODNOTNÝ onsajt.

"Je tu plch, nemůžu dál!".

Vrčení plcha zesiluje.

Jistič, se stoickým klidem člověka stojícího na zemi, dává rady a lidová moudra; vyhnat plcha, oblézt místo jinak, dát ruku do spáry, neboť mě určitě zvířátko nekousne či dokonce uteče.

Vibrace těla, při snaze udělat něco jiného, než narvat ruku k plchovi, se mění v klepaturu. Vrrrrrrrr, ozývá se stále ze spáry silněji a silněji, zvláště jakmile se moje ruka přiblíží k puklině respektive k plchovi, který ještě k tomu viditelně zatne více svoje tělo a drápky do skály. Očividně odmítá poslechnout dobře míněné rady mého jističe a nechat se vyhnat.

"Huš! Huš! Vypadni! Kšá!!"

Bez náznaku jakékoli protinabídky reaguje plch svým obligátním vrrrrrr. Možná moje 'hush' nemá správný německý přízvuk a plch tak nerozumí. Ruce se mě pomalu otevírají. Dělám už druhý zoufalý pokus o dynamický pohyb ve snaze jím dosáhnout na vrcholové chyty přímo, ty však neberou jak bych si představoval. Síla a vytrvalost je na dně, už nemůžu, jdu vabank. Šáhnu vysoko a ruka na chviličku svírá a zároveň vzápětí klouže po zužujícím se chytu na stisk. U mého břicha se přitom ozývá neutuchající vrrrrrr.

Gravitace vítězí. Letím dolů. Houpu se na laně, řvu naštváním a bolestí z kyseliny mléčné v rukou. Zdola jsem pobízen, abych to aspoň dolezl. Nemám náladu, ale plch mě štve. Přitáhnu se ke spáře. Zkouším vyhnat plcha karabinou, ale zvířátko se nehýbe. Asi odhad, že horolezecká pomůcka k němu nedošáhne.

"Vrrrrrrrr!"

Zuřím. Řvu na plcha. Plch ale zaujímá stále stejné stanovisko. Jsem už úplně vyšťaven a také si všimnu shromažďujících se diváků, kteří udiveně sledují, proč někdo na celý les nadává skalní spáře a kloktá v ní lezeckým materiálem.

Vzdávám se a slaňuji. "Siebenschläfer", oznamuji čistě německému obecenstvu. Přitakávají, že v tomto skalním sektoru jich je plno.

Mám toho také plno, respektivě plné zuby. Jsem fyzicky vyřízený.

Jistič je spokojen, teď bude lézt on, ale jinde a balí na přesun. Plch je také spokojen, zůstává však ve spáře a viditelně nebalí nic.

 

Příběh druhý - Hladká, špatně jištěná plotna

Je teprve květen a teploty už atakující tropické pásmo. Nejenom pro mě čiré utrpení. I zbytek týmu od rána vede hovory o opalování, zmrzlině a koupališti. Po pár vylezených cestách se moje chuť lézt snižuje na bod nula. Jen pro zajímavost se jdu podívat do vedlejší části skalního sektoru, kde mě nadchne kolmá, hladká plotna s náznaky lišt asi na půl článku prstů, ve které není víc než 3 dírky. Lezecky nejtěžší místo odhaduji mezi 2. a 3. fixním jištěním, které se nachází na začátku a na konci celé plotny. Právě vzdálenost mezi těmito jištěními však v případě pádu bude znamenat minimálně nepěkný náraz o předskalí. Všechno uvedené aspekty jsou dosti netypické pro tuto oblast. V průvodci nemá cesta žádné informace, ale už od pohledu vypadá, že je čistě o lezecké technice. Pečlivě zdola obhlížím a plánuji jednotlivé pohyby. Nechuť k lezení je pryč.

Provádím pečlivou předlezeckou kontrolu včetně rozmístění expresek na materiálových poutkách. Není totiž nic horšího, než být přitisknutý těsně ke skále, na hraně pádu, mít fixní jištění na dosah ruky, a přitom volná ruka zjišťuje, že expresky jsou na opačné straně sedáku, než by bylo vhodné.

Po lehkém začátku dolézám k druhému jištění. Poslední dobré místo na nohy, ruce už drží drobné lišty.

Jestli mi to uklouzne, musím se snažit odrazit od skály, abych zkusil minout předskalí.

Hlava se už celá přepnula do módu "lezu". Ruce na lištách, nastoupat nohama, srovnat těžiště, přemístit nohu, opět srovnat těžiště. Pravá ruka drží boční ostrou lištu, noha skoro u ní, zvedám se..... Ještě pár pohybů a hmitnout na konci plotny rukou po otevřené díře. Z ne moc jisté pozice propínám třetí jištění. Uf, střet s předskalím je zažehnán. Ještě však není vyhráno, po plotně následuje převislá část. Zdola byla vidět díra. Snad bude dobrá. Nášah do ní, držím skalní kapsu jako hrom. Zvedám nohu, tělo nad převis, přítah, změna těžiště nutící mě najít malou přídrž, druhá noha nad převisem. Adrenalin v krvi začíná působit. Všechno těžké je viditelně za mnou, ale hlava musí uklidnit tělo, které se začíná chvět. Ještě pár pohybů a propínám závěrečné jištění.

Parádní plotnová cesta v Juře, která mi opravdu udělala radost.

 

Příběh třetí - Vysoká věž

Dusný den v srpnu. Kdyby jenom den. Celé toto léto spím pod širákem v otevřeném, 15 let starém, letním spacáku a na zimu si opravdu nestěžuji. Lezení ani při východu slunce neposkytuje komfort ranního chladu.

Nepůjdeme raději na koupaliště?

Miříme však obhlédnout jeden lezecký sektor. Při cestě lesem sklepávám ze sebe několik klíšťat, k tomu ke skále ještě vede prudký hliněný svah, po kterém spíše kloužeme dolů nežli jdeme nahoru.

První cesta skalním koutkem docela šla. Druhá cesta je převislá od prvního kroku. Držím dírku na dva prsty, pro durhou ruku jsem našel lištu na přední články tří prstů. Nohy taky nic moc. Aha, tak asi těžký začátek a potom už to bude určitě lepší. Mákni. Z jedné dírky na dva prsty do další díry na tři prsty! Sakra! Mákni! Dyť to má být za JEN ....! Zabírám na maximum, klasifikační stupnice mi každým krokem v hlavě skáče o půl stupně nahoru. Odpadávám. Nevěřícne sedím v druhém jištění. Asi poctivá, aspoň to zase neshodíš o stupeň, vtipkuje moje jistička. Ale stupeň obtížnosti v průvodci zřejmě vylosovali z osudí. Jdu z cesty pryč a dívám se na autora cesty. Aha, Honza Vzduch - tak ten opravdu obtížnosti střílí v posledních letech od boku. Zbytek výpravy se ani nenamáhá do cesty nastoupit.

Nebude lepší to koupaliště?

Jdeme zkusit ještě vedlejší sektor. Jedna linie vypadá pěkně. Dle průvodce lehká cesta, spousta děr ve skále, délka 25 metrů. Lezu a užívám si každý pohyb, zároveň vše odpovídá predikované klasifikaci. 25 metrů je za mnou a já jsem na velké polici. Nade mnou se tyčí ještě dost vysoká skalní stěna. Dělám jistící stanoviště, budu muset dobrat další dvě spolulezkyně. Volám dolů: "Hele, vezmi bágl s jídlem, 25 metrů je chyba v průvodci! Bude se vám to líbit. Udělám z toho dvě délky a nahoře dáme oběd nad korunami stromů." I když jsem vysvlečený do půli těla, je horko. Pokračuji dalších 20m a jsem z cesty čím dál nadšenější. V jejím průběhu si užívám různorodé lezení - traverz, převis, koutek, plotny, různé typy chytů. Ocitám se na vrcholu věže. 45m lezení, které jsem právě absolvoval, je v celé oblasti dost unikát a k tomu by bez zaváhání tato cesta zasloužila 3 hvězdičky. Moje špatná nálada je pryč, jen svačinářka chvilku funí a nadává na batoh, jak jí překážel v koutku a tížil v převisu.


Zatáhlo se, na vrcholu věže je při klidovém stavu těla a se zásobou jídla, pití přijatelně. Výhled na vzrostlé smrky hluboko pod námi, naprostá samota, ticho letního dne a laskominy objevující se z útrob batohu dělají jedinečnou piknikovou atmosféru, která se dá zažít tak v horách či na pískovcových věžích. Posléze slaňujeme.

 

Vyvstává otázka; nedáme ještě něco, dyť jsme dnes nic nevylezli?

Po plachtě na lano štráduje obrovské klíště. Už si nechceme kazit vzpomínku na dnešní jedinečný výstup.

Odcházíme na kýžené koupaliště.